Lev Nikolajevič Tolstoj: "Falešný přítel je horší, než nepřítel, protože nepříteli se vyhýbáš, kdežto příteli věříš."

Neriah - nepříjemné vzpomínky 1.část

30. března 2015 v 19:39 | Terka |  Neriah :D vy víte co myslím....
Omlouvám se, že jsem dlouho nic nepsala, neměla jsem čas a když už jsem ho měla tak jsem neměla náladu psát. Abych to alespoň částečně odčinila, zveřejňuji krátkou povídku, zatím jen první část, v blízké době zveřejním další části.


Ve velkém athénském paláci patřící mladému chlapci Matthewovi se nachází pokoj, kam má i majitel tohoto paláce zakázaný vstup. Ten pokoj patří Matthewově o rok mladší sestřenici Neriah.
Dívka se probudí s prvními paprsky ranního úsvitu pronikajících přes závěsy pootevřeným oknem. Krvavě rudé závěsy se vlní v slábém ranním vánku. Pokojem je cítit vůně jarních květin. Pootevře oči, vzápětí je však zase zavře, jarní slunce jí oslnilo. Po chvíli zamrká a vstane. Její vlasy černé jako nejtemější tma jí spadají přes ramena a ofina jí zakrývá oči. Její vlasy jsou dost rozcuchané, ale tak to mladá bojovnice dlouho nenechá. Hned po probuzení přechází k zrdcadlu a začne si pročesávat své vlasy, jež se lesknou po dopadnu slunečních paprsků. Poté přejde k šatní skříni a začne jí prohrabávat. Nakonec vytáhne dlouhé rudé šaty, oblékne si je. Obuje si střevíce, naposledy na sebe pohlédne do zrdcadla a vyjde z pokoje. I přes to že těmito chodbami prochází již asi po sté, stálé jí dokáží ohromit. Přeci jen palác pochází z dob antiky a je překrásně vyzdobený.
Zastaví se u jednoho z obrazů na chodbě u jídelny. Na obraze je vyobrazena podobizna jejího strýce, při vzpomínce na něj dívka posmutní. Chvíli zamyšleně hledí na obraz muže, jež je v jejích vzpomínkách hrdinou, to on jí zachránil a poskytl jí útočiště po jejím útoku z domova, to on porazil její matku v boji, kde však přišel o život. Poté vyrazí do jídelny. Posadí se k jednomu stolu, všimne si že uprostřed stolu se nachází černý kosatec. Rychle se rozhlíží po místnosti, na každém stole jsou černé kosatce. Ten Matthew... Nedokončí urážku na účet svého o rok staršího bratránka. Ví že nenávidím černé kosatce a přes to je jídelna plná černých kosatců. Nelze tvrdit že by Černé kosatce nebyli krásné a Neriah se nelíbili to ne, pouze s nimi bylo spjato spoustu nepříjemných vzpomínek. Vzpomínek na její strasti plné dětství plné bolesti. Snaží se bránit vzpomínkám a však neúspěšně.

Stojí uprostřed velké zahrady společně s Mardukem, bojovníkem její matky jež v boji přišel o jedno oko. Nenávidí ho stejně jako svou matku, ale nemohla dělat nic jiného než jít s ním. Marduk jí vede k jednomu keři.
"Zůstaň tady a sleduj mě."přikáže jí tím jeho odporným hrubým hlasem, plným vzteku, krutosti a zla. Jen zděšeně přikývne a skyrje se za keř. Ví co má otec její nevlastní sestry v plánu a nechce s tím mít nic společného, ale nemá jinou možnost. Přání čtyřleté dívky přece nikdo nebude poslouchat.
Rozhlédne se, její pozornost upoutá překrásný černý kosatec, který bude poprvé za její život kvést, není tu však proto aby kvetoucí kosatec sledovala. Je tu kvůli lekce boje od té nestvůry, Marduka. Slyší rychle přibližující se dětské hlasy, vypadá to že se hádají. Za chvíli zpoza stromů vyjde asi desetiletá dívka a chlapec, kterému nemůže být více jak pět let. Chlapci jsou čtyři roky, to však netuší. Z rozhovoru těchto dvou dětí pozná, že dívka se jmenuje Sera a chlapec Ethan a že jsou to sourozenci. Děti se celkem rychle blíží k černému kosatci. Neriah nemůže nic dělat, jen přihlížet hroznému činu netvora o kterém blížící se děti nevědí, vlastně ani nemají jak o něm vědět. Děti doběhnou ke kosatci, který právě začal kvést. Je překrásný... Zašeptá okouzleně Neriah, sledujíc tento neobvyklí jev, zapomínajíc na vše co se má za pár chvil stát. V tu chvíli vyjde na scénu Marduk a začne s dětmi hrozivě tichým hlasem rozmlouvat. Poté se pomalu blíží k dívce. Musí něco udělat, ne nemůže, pokud by zasáhla máma by jí zabila. Ale.... V tu chvíli jí z přemýšlení vytrhne zoufalí výkřik dívky, ve chvíli kdy pohlédne jejím směrem se dívka v křečích kácí k zemi a všude kolem je krev, slyší vzlykot chlapce, který chce svou starší sestru zachránit. V tu chvíli k ní přijde Marduk a teleportuje se s ní do paláce.

Zamrká aby zahnala slzy, jež se jí derou do očí, na stole již je jídlo, kterého si při pokusu o zahnání vzpomínek nevšimla. Vezme si krajíc chleba s máslem a se slzami z očí se rozběhne pryč s jídelny, která jí neumožňuje zapomenout na to, na co by velice ráda zapomněla. Pryč z místnosti plné těch proklatých květin, kvůli kterým přišla sestra jejího spolubojovníka o život. Vybíhá z paláce a pokračuje v běhu. Při běhu terénem, kvůli své nevhodné obuvi několikrát zakopne, ale vždy zase najde ztracenou rovnováhu, takže cestu zvládá aniž by měl její obličej možnost seznámit se s trávou, smáčenou ranní rosou. Po tváři jí stékají slzy. Dobíhá k jezírku uprostřed zahrad, přilehlých k paláci a posadí se do trávy. Ukousne si ze svého chleba, a přes slzy se zahledí do jezera. Dojí svou snídani a přiblíží se k jezeru, nabere do dlaní průzračné čistou vodu z jezera a opláchne si svůj obličej, smáčený slzami. Poté se zahledí na svůj odraz ve vodní hladině, její oči jsou zarudlé. Jak to jen vysvětlí? Všichni se určitě budou ptát co se stalo, ale přeci jim neřekne pravdu. To nemůže, co by si o ní pomysleli? Dál hledí do jezera. Slzy již po jejích tvářích nestékají proudem , ale stále nebyla schopna své slzy úplně zastavit. Vzpomínky na její minulost jsou příliš živé a kdo ví co zažila tak by to pochopil, ale Matthew a ostatní k lidem co by jí pochopili nepatří i kdyby jim to několikrát vysvětlovala. Tedy možná až na....až na jejího manžela Alexe. Hnědovlasého chlapce s průzračně modrýma očima a veselým úsměvem. Chlapce, jehož miluje od první chvíle, kdy se setkali. Jen první dny si to nechtěla připustit. Nechala se ovládnout předsudky o mužích, chlapci s nimiž chodila během svého studia na gymnáziu jí zlomili srdce a proto byla opratrná na to, komu svěří své srdce. A navíc...Alex byl smrtelník, nevěděl nic o světě ve kterém od raného dětství vyrůstala a ještě ke všemu to byl člověk. Ona byla nága a ještě ke všemu nesmrtelná, její otec byl král, tedy do té doby než byl nucen odejít a do té doby než před zraky své nejstarší dcery zemřel. Její matka byla bohyně usilující o nadvládu nad světem a o smrt svého staršího bratra, tedy ne o tolik staršího, přeci jen to byli trojčata, její starší bratr zabil jejího mladšího bratra, nebo si to alespoň do poslední chvíle myslela, myslela si to do doby, kdy se se svým nejmladším bratrem znovu setkala a do chvíle než zemřela rukou svého staršího bratra, kterého z posledních sil také zabila.
Najednou zasyčí bolestí, pohled jí padne na její ruku, kterou má po běhu mezi stromy poškrábanou, z několika těchto povrchových škrábanců jí stéká krev. Nevšímá si toho a hledí na jezero, díky průzračně čisté vodě jež není znečištěna těmi nevděčnými smrtelníky, kteří si neuvědomují že nebýt přírody by tu nebyli, ale ona o přirodě ví mnohem víc než oni, vždyť přeci na přání svého otce, jež dost dlouhou dobu neznala, studovala na přírodovědném gymnáziu. Vidí až na dno tohoto celkem hlubokého jezera, v němž je, jak již mnohokrát měla tu možnost poznat, ledová voda.

Vzuje si své střevíce a lehne si do stále vlkhé trávy, je jí úplně jedno že je tráva smáčená ranní rosou. Zaslechne kroky a prudce se posadí, otočí se směrem odkud vycházejí kroky. Z křoví, za kterým je jezero skryto, vyjde postava.
------------------------------------------
Takže co si o mém, rychle sepsaném dílku myslíte?
V tomto příběhu jsem se inspirovala dvěma knihama, kdo ví kterýma? :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama